Bojovník a milenec padá vzhůru. Nejlepší seberozvoj pro chlapy píšou mnichové a kněží
Kam zmizelo náboženství? Tady do toho regálu, pojďte se podívat.
„Kam zmizelo náboženství?“
Jasně, tohle není otázka, kterou bych měl pokládat random chlapíkovi za kasou v Luxoru. (Dobrý muži, kam zmizelo náboženství? - Chlape, já tady jenom dělám!) Jenže já se ho na to zeptat musel, protože v knihkupectví na Náměstí republiky NÁBOŽENSTVÍ doopravdy zmizelo.
„Zajímavá otázka,“ pronesl chmurně. A pak: „Pojďte za mnou.“
Sekce náboženské literatury donedávna zaujímala prestižní místo hned vedle Historie, jen co by Mnichem, co prodal své ferrari dohodil od seberozvojových knih. Jenže teď byla po Velkém stěhování knih a kategorickém přesouvání celých sekcí odsunuta do Temného exilu. Nyní už se nesluní na očích nakupujících, ale krčí se v růžku, na který nedopadá přímé světlo.
„Tak to je ona,“ řekl chlapík a pokývnul k ní s výrazem, s jakým člověk pohlíží na hromádku popela, která vám zbyla z křečka poté, co jste ho místo jeho pohodlné klícky omylem vpustili do vysokoteplotní komorové pece dosahující maximální provozní teploty 1800 stupňů Celsia.
Sekce náboženské literatury se před námi skutečně krčila. Namísto vysokého regálu jsou teď knihy o Bohu napěchované do pidipoličky, k níž musí člověk fakticky spíš pokleknout, aby na ně viděl.
„Pro Krista pána.“
„Opatrně.“
Tak jsem si vzal dvě:
Pád vzhůru (Richard Rohr) a
Bojovník a milenec (Anselm Grün).
Richard Rohr je františkánský kněz, Anselm Grün je benediktinský mnich. Obě knížky jsou především pro chlapy (byť je v nich mnoho adresováno ženám) a působí jak živá voda zvlášť za dnešních dní, kdy chce maniakální feminismus z chlapů udělat bábovky a z ženských mužatky.
Pád vzhůru má podtitul Spiritualita pro obě poloviny života – takže samozřejmě, že tahle pecka skočí člověku do rukou přesně v době, kdy se jeho život přehoupne do druhé půlky (přesně tak, mám v plánu dožít se přinejmenším 180 let) (a přesně tak, z matematiky jsem vždycky propadal).
Rohr knížku uvádí myšlenkou, že v první polovině života člověk hledá scénář, podle kterého by mohl jet, aby si v druhé polovině vystrčil hlavu ze zadnice a začal psát vlastní scénář. Ty poloviny nejsou definované ani tak věkem, jako duchovním zráním – a ta první je v podstatě jen taková rozcvička. Jako příklad je zmiňován Odysseus: celé jeho velké putování je jenom začátek...
„Člověk nemůže žít odpoledne svého života podle programu určeného pro jeho rozbřesk, protože co bylo ráno důležité, ztratí odpoledne význam, a co bylo ráno pravdivé, stane se odpoledne lží.“ (C. G. Jung)
Anselm Grün se pak v knížce Bojovník a milenec obrací přímo k mužům, jejichž role dostává od radikálních feministek příšernou čočku, a nabízí jim pár velice solidních archetypů, které jim tu roli můžou pomoct znovu najít. Těmi archetypy, v nichž se kontinuálně vrací leitmotiv lásky a boje (muž se neobejde ani bez jednoho; a když razí jen jedno z toho, je ztracen) je 18 chlapů z Bible.
Je tu Izák, je tu Jan Křtitel, je tu Petr, je tu Jób, je tu Ježíš… Mou pozornost hned zpočátku přitáhla kapitola o Petrovi, který je proslulý jako „skála“, ale jeho biblický příběh v Novém zákoně zdaleka není jen popisem pevnosti – Petr byl naopak pochybující a nestálý; k té konečné „skále“ vede ohromující cesta.
Jedna věta mě tu dostala: „Hříšníkem míní řečtina toho, kdo se míjí vlastním cílem, kdo žije mimo sebe.“ Petr bojuje za to, co prožívá. Raději sedřenou autentičnost, než nablýskanou faleš.
Tak s tímhle jsem z Luxoru vyrazil zase o dům dál. Procházel jsem přitom kolem regálů napěchovaných seberozvojem a vědou a ekonomikou a i když jsem tady zahlédnul pár skvělých věcí (v nějaké další Dekompresi se rozepíšu o tom, jak jsem nedávno ve Varšavě měl to nevýslovné štěstí vidět autora 12 pravidel pro život Jordana Petersona naživo), ale převažuje tu honba za tím, kdo vytvoří nejlepší novou mytologii, které by mohli lidé věřit, když přestali věřit Bibli.
To se týká moderní vědy, moderní ekonomiky i spousty superpopulárních knih o tom, jak se stát úspěšným a bohatým. Jo, fakt, i té vědy – té vědy zvlášť. Vždyť vědecký regál je narvaný věcmi o hyperprostoru, strunové teorii, kvantové mechanice a „Stručnými odpověďmi na velké otázky“ od apoštola nového věku Stephena Hawkinga.
V pohodě, já ty knížky čtu a kvantová mechanika je pecka, ale když jsem kolem všech těch černých děr a paralelních světů procházel s Rohrem a Grünem v ruce, říkal jsem si – no jasně přece, SEM zmizelo náboženství.
Na hyperprostor si nesáhnu lépe než na boha. Je to jenom další víra. A lidi něčemu věřit potřebují. Blbé na tom je, že hyperprostor nemá desatero.