Cesta (zdaleka ne tak) pustým lesem
Vesnice pod sněhem. Životy bez traumat. Poslední úplňky. Drogy.
Turkey Creek Jack Johnson: “Doc, you oughta be in bed, what the hell you doin this for anyway?”
Doc Holliday: “Wyatt Earp is my friend.”
Turkey Creek Jack Johnson: “Hell, I got lots of friends.”
Doc Holliday: “I don't.”
(Tombstone)
V lese kousek od vesničky v jižních Čechách bývá k vidění zvláštní úkaz. Když se tu v jistou hodinu dostavíte na jisté místo, zapadající slunce rozzáří palouček v hlubině hvozdu dozlatova. Jak se slunce noří do ticha, vpíjí se jeho světlo mezi stromy a vsakuje se do země. Díváte-li se do té záře dost dlouho, povšimnete si, že pulzuje. Teď se soustřeďte na své periferní vidění. Uvědomíte si, že pulzuje celý les kolem vás; světlo tepe v rytmu tlukotu srdce a konečky větví stromů začínají žhnout. Propalují se do okolní tmy, vlásečnice takřka neviditelných paprsků se noří do rohovky, objímají oční bulvy. Vtahují vás hlouběji do lesa, záře vás pohltí, propálí se skrze vás, váš negativní obraz se vpálí do kůry stromů jako váchalovský cejch. Někdy v tu chvíli (v jádru té nejsytější temné záře) shledáte, že slunce už dávno zapadlo. Ocitli jste se v srdci lesa a tepete rytmem jeho krve.
A tohle všechno se děje teprve PŘEDTÍM, než si dáte drogy.
Dig up her bones but leave the soul alone.
(MS MR, z alba Secondhand Rapture)
Ve filmu Ivana Vojnára Cesta pustým lesem je celá jedna scéna pohřbená pod sněhem. Protagonisté se tu závějemi probíjejí k vesnici, která představuje jejich jedinou naději před bídným umrznutím uprostřed ničeho. Když promrzlí na kost doputují na místo, vesnice není tam, kde by měla být. Jediné, co ve sněhu najdou, je křížek. Křížek na špičce střechy. Křížek na špičce střechy kostela, který je jinak celý zapadaný. Ve chvíli nouze nejvyšší se z jedné závěje vyhrabou lidské ruce, pak vykoukne hlava a nějaký chasník na ně zavolá, kde se flákají, načež je pozve do ledové díry. Tou se prohrabou do zcela ordinérního domu, v němž se odehrávají zcela ordinérní věci, jen tu absolutní tmu osvětlují pouze světla svíček a babička tu na ně divně kouká, protože už je od listopadu s celou chalupou pohřbená pod několika metry sněhu.
Myslím, že to byla Angela Carterová (“surrealistka, psycholožka, morální pornografka”, ale především žena napojená na ty nejhlubinnější proudy naratologie, klokotající v podzemních řekách duše peřejemi pudů k tryskajícím vodopádům do tmy řvoucí perverze), kdo řekl nebo napsal něco o tom, že cesta životem je putování temným hvozdem, kde na nás číhají ta nejnepředstavitelnější nebezpečenství, lotři a pasti a divá zvěř; ale že ve stejném temném lese nás čekají i nepředpokládatelná setkání, dobří lidé, přátelé a nadrobené kůrky od chleba, které tu za sebou nechali Jeníčci a Mařenky před námi - a které nám pomůžou nalézt cestu dál a ven.
Vždycky se mi tahle představa líbila. Neříká, že na cestě nás čekají jen samé hezké věci, a neříká, že z minuty na minutu nemůžeme zdechnout tím nejtragikomičtějším způsobem. Stejně tak ale říká, že tady jsou i dobré věci. Na tu cestu patří obojí. Bez jednoho či druhého by to byl prdlajs temný les.
Někdy po pandemii jsem slyšel, že skuhrání naší generace na to, jak nám covid pokazil všechno hezké a zasáhl naše blahoslavené ŽIVOTY tak, jako by roztomilou papírovou lodičku vyrobenou na kroužku milovníků roztomile pokašlávajících astmatických koťátek zasáhlo nukleární megatorpédo s hlavicí plnou neštovic, syflu a cholery, prostě že tohle skuhrání je něco bezprecedentního; že po různých světových válkách a clusterfucích podobného kalibru se takhle neskuhralo: resp. neskuhralo se s tím úhlem pohledu, že tu byl nějaký ŽIVOT a pak přišla nějaká VĚC, která z toho života udělala něco JINÉHO, nějaký NEŽIVOT, něco FUJKY, co se tomu životu vůbec nemělo stát. Skuhrání mělo jiný mindset (skuhset?): totiž že ta věc, ta válka nebo jiný hnus, ta věc že nebyla nějaká CIZÍ VĚC, která se tomu ŽIVOTU stala, ale že i ta VĚC byla ten samotný ŽIVOT: nebyla externí element, ale jeho neodtržitelná součást.
Je to jako ten vtip od Jiránka, kde se potkají dva chlapi a první říká něco na způsob: “Vypadáš příšerně. Co se ti stalo?” A druhý říká: “Život.”
V klidu a pohodě ticha před bouří jsme se naučili tyhle dvě záležitosti oddělovat jednu od druhé: byl “život” a pak byly ty “věci”. V tom něčem, co jsem tenkrát po covidu četl, se však tvrdilo, že tohle je až příznak poslední doby; a že v dřívějších časech, když bylo brodění se po kolena ve sračkách na každodenním menu, se to takhle nerozlišovalo. Nebylo to: byl život a pak přišel průser a ten ho pokazil. Ale bylo to jen: byl život.
Zrovna se probírám knížkou The Courage to be Disliked, což je v podstatě převyprávění psychologie Alfreda Adlera prostřednictvím pársetstránkového dialogu s fiktivním mudrcem od dvou Japonců. A nemůžu si pomoct, máloco mi přijde pro aktuálně žijící vrh věčně tajících sněhových vloček tak obohacující jako knížka, přibližující učení “toho třetího” vedle Junga a Freuda, který přišel kupříkladu s bytelnou teorií, že nic takového jako trauma vlastně neexistuje.
Jestli se někdo potřebuje odrazit ode dna, nepochybuju o tom, že tahle knížka zachraňuje životy. Jung a Freud bez Adlera podle mě neříkají celý příběh.
Amazing Astronomy pár dní před posledním úplňkem v roce (to je ten na titulní fotce téhle Dekomprese) připomněla, že Měsíc je 1/400 velikosti Slunce a současně také 1/400 jeho vzdálenosti od Země, pročež se Slunce a Měsíc na obloze jeví jako že jsou na milimetr totálně přesně stejně velké (například při zatmění Slunce), což není sledováno u absolutně žádné jiné kombinace planety a měsíce. Lidi jsou přitom s naprosto vážnou tváří nadále schopni tvrdit, že to je náhoda. ROFLMFAO.
Bezprecedentní množství konspiračních účtů na X tvrdí, že v roce 2024 přiletí černá labuť nevídané tonáže a plácne nás křídlem přes držku tak, že se nám otočí kousavym dozádu. Takže si zapněte bezpečnostní pásy, zapalte cigarety a nahřejte lžíce s herákem, protože i kdyby se z toho splnila jen 1/400, tak to bude solidní jízda.
Grant: “Too bad, McClane. I kind of liked you.”
John McClane: “I got enough friends.”
(Die Hard 2)