V padesátistupňovém vedru už člověk spíš dorovnává konstantní pád, než že by reálně kráčel. Vzpřímená chůze se mění v pastiš balancování násady od koštěte na bříšku prostředníčku a čtyři miliony let bipedalismu letí komínem, aby ses opičími přískoky doplazil k nejbližší fontánce. Ramenem odstrkáváš osvěžující se ženy, děti, starce, brodíš se přes změť jejich přehřátých těl a vrháš se do proudu pitné vody, abys ji lemtal jako zvíře a s hýkáním “JSEM PÁN VŠECH VOD” se bil ve svou toxicky mužskou hruď.
Prostě prázdniny v Itálii.
A běžná scéna z východní části centra Florencie. Konkrétně: Piazza Santa Croce. S mordou vlhkou od vody a krve zvedneš oči a vyhledáš nejbližší stín. Volá na tebe z baziliky, zasvěcené svatému Kříži. Probiješ se další vlnou žíznícího davu, fontánku vyrveš ze země i s potrubím a s křikem “TÉ VODY SE NEVZDÁM!”, zatímco potrubí za tebou párá náměstí, se blížíš k bazilice…!
Klid, klid. Zkrátka, v Itálii bylo vedro a teprve když se za mnou, Sárou a Dantem zabouchly dveře baziliky Santa Croce, shledali jsme, v jak mimořádné společnosti jsme se ocitli.
Kolem nás tady odpočívali
Michelangelo Buanarroti,
Galileo Galilei,
Niccoló Machiavelli
a ještě pár dalších, které tu pochovali a postavili jim tu hrobky.
Je to zvláštní pocit. Zatímco za zdmi panuje výheň a žár, prodlévá člověk v pološeru místa, kde jsou mu na dosah ruky fyzicky přítomni architekti nového světa. Michelangelo, který definoval náš smysl pro krásu; Galileo, který nás zasadil do planetárního schématu; Machiavelli, který učinil rozborku a sborku mechanismu výsostně lidských machinací.
Venku slunce peče do rozbombardované piazzy (fontánku mám pořád s sebou). V tichém, chladném chrámu kolem nás jsou přítomni všichni - architekti, nebo snad lépe objevitelé našeho světa, i jeho samotný stvořitel. Je to jako potkat se s jinou úrovní bytí. Takřka se dotknout bytostí mýtu.
A pak, když pokračujete hlouběji do baziliky, naskytne se vám v refektáři pohled na scénu, z níž k vám ty bytosti skutečně natáhnou ruce: Bronzinův obraz Discesa di Cristo al Limbo, datovaný do roku 1552. Dílo, vyobrazující Kristův sestup do pekel.
Stál jsem před tím jako uhranutý. Vždycky trochu remcám, že křížová cesta končí ve chvíli nouze nejvyšší; rád bych tam viděl ještě Krista vítězného, Christus Rex, prostě hollywoodštější triumf (ale jasně, já vím, proč to tam je). Na tomhle obrazu vidíme, co se dělo dál - Kristus sestupuje do pekla (v Apoštolském vyznání víry “descensus ad inferor”), aby rozkopl jeho brány a vytáhl z něj Adama, Evu, Jana Křtitele a všechny ostatní, které čekal nebeský expres (tady jsou všichni na obrazu popsáni).
Víc o téhle fascinující kapitole najdete v základních obrysech třeba tady na Wikipedii či podrobněji na Getsemany.cz; jestli se do toho chcete pustit, zaručuju vám, že tahle králičí nora je absolutně epic… (Podle všeho právě téhle části Kristova příběhu se má věnovat pokračování The Passion of the Christ, které teď s podtitulem Resurrection točí Gibson s Caviezelem.)
Při cestě zpátky, když už výheň stačila ochladnout na snesitelnou pokojovou teplotu, jsme přenocovali ve městě Mantova (fontánku jsem měl POŘÁD s sebou). V tomhle městě se narodil Publius Vergilius Maro, nejslavnější římský básník Augustovy doby (má tady v Mantově sochu). Je to stejný Vergilius, kterého Dante obsadil do role svého průvodce v Božské komedii…
… a zasadil ho tak do dějin jako další bytost na hraně reality a mýtu.
A tenhle Vergilius se v Božské komedii Dantemu zmiňuje právě o té scéně, v níž Kristus vybojoval boj se samotným peklem (všimněte si na obraze těch ďáblíků vlevo nahoře!). Ovšem protože Vergilius, spočívající toho času v limbu (prvním kruhu pekla), sem zahučel ještě před nástupem křesťanství, neví, kdo je Kristus, popisuje jej ve vzpomínce jen jako kohosi mocného! Dante ví v tu chvíli víc, než Vergilius…
… který s dalšími pohany v pekle zůstává.
Bytosti na hraně dějin a mýtu.
V Itálii se překrývá mnoho vrstev skutečnosti. A všechny jsou tu nadosah.
Stačí jen…
… mít s sebou tu fontánku.
Poznámky:
Vždycky jsem přemejšlel, jestli jméno Hallenbeck v Posledním skautovi není prostě “Hell & Back”. Protože to je základní trajektorie cesty hrdiny, kterou opakujeme znovu a znovu, ve všech příbězích, co za to stojí, ať epických či titěrných.
V Božské komedii má cameo i Přemysl Otakar II. Je to funny kousek (v překladu Vladimíra Mikeše): Ten vedle ho chce vzbudit z letargie, v jeho zemi pramení Vltava, s Labem jde k moři. Byl král Bohémie, Otakar, otec floutka Václava, z něhož se vyklubal kus darmošlapa. LOL. (To tam není, to LOL.) (Ale byla by to sranda, kdyby bylo.)
Moc hezké vyznání ohledně zmiňovaného obrazu v bazilice Santa Croce je tady: On Becoming a Bronzino Superfan.