Když si člověk píše deník, naučí se užívat si proces – a ne jen výsledek.
Ať už stoupá do jakýchkoliv výšin, nebo se brodí v jakékoliv polízanici.
S deníkem se pouze neženete kamsi s vidinou, ať už to je, herdek, za váma, ale máte možnost projít mnohem hlouběji dobrodružstvím, dokud trvá. Vidět na ně, naučit se z něj, mít přehled o tom, kde se v proudu svého vlastního příběhu právě nacházíte – a reflektovat, jakou v něm hrajete roli.
Vyplatí se přitom vědět, kam že to vlastně jdete a jaký k tomu máte důvod.
Takhle to alespoň vychází mně, abych tady jen tak nehaluzil o nějakých vysokých konceptech bez špetky krve, stružky potu a štěchovické přehradní nádrže slz.
Když jsem si psal deník jako jinoch vhozený do vířící melasy světa, psal jsem ho z pohledu kapitána papírové lodičky, kterou pánbůh hodil do proudu a on se tam se svou navlhlou večerníčkovskou čepicí na hlavě snažil skrze záznamy do deníku (které mnohovrstevnatou realitu dekódují racionálnější strukturou jazyka) pochopit, kde se nachází a kde v tom všem je – pokud vůbec – jeho místo.
Deníčky z mých raných let jsou snahou pasivního protagonisty pochopit jeho místo v aktivním světě, který ho vláčí od čerta k ďáblu. A protože protagonista tenkrát ani nevěděl, jak se jmenuje jeho loď, jsou také plné jeho masek a fantaskních potěmkinovských vesnic, jež na sebe a na svět kolem sebe naházel, aby se pohyboval v kulisách, které aspoň mluví jeho jazykem – s rizikem toho, že vůbec neprohlédne realitě do očí.
Dělá vám Dekomprese dobře? Přihlaste se k odběru, další už se chystá.
Můj dnešní deník má podstatně jinou úlohu. Spíš než romantizující sbírka iluzí a iluzorního plácání se po zádech je to omlácený lodní deník na konkrétní cestě, který mapuje stav putování ke konkrétnímu cíli. Oproti dětským deníčkům jde o nástroj aktivního protagonisty, který už se nehoupe na rozmočené papírové kocábce, ale vyrobil si loď ze dřeva, opatřil ji párem vesel a ubírá se definovaným směrem.
Tady je pro ilustraci pár vjemů z aktuálních stránek:
Přístup „to by mě zajímalo, co mě dneska zase nasere“ jsem postupem doby přetransformoval na „co jsem udělal blbě, že je mi dneska tak mizerně“ a „co jsem udělal dobře, že je mi dneska dobře“. Teprve když tohle kontinuálně sleduju skrz deníkové záznamy (resp. člověk mého intelektu; nepochybuju o tom, že bystřejším jedincům spousta toho secvakne sama a oni se mohou v deníku zaobírat mnohem sofistikovanějšími tématy), vylne z nepřehledného šlemu všedních dní pár opěrných sloupů, díky niž už nemusím opakovat dřívější chyby a pokročím zase o trochu dál.
Co se směřování týče, zkombinoval jsem to s tím, že si každý čtvrtrok vyrobím určitou čtvrtletku, což je několik cílů a aktivit, o které v tom čtvrtroku (omezeném konkrétním datem a deadlinem) usiluju. A když se to povede, zvolám „ZEMĚ!“; a když se to nepovede, tak musím pochopitelně sám sebe protáhnout pod kýlem.
Jedny z nejinspirativnějších deníků jsem teď objevil v knížce Endurance s podtitulem Neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice. Tuhle knížku v padesátých letech napsal Alfred Lansing a mapuje v ní naprosto neskutečný clusterfuck, v nějž se v roce 1915 proměnil zamýšlený podnik přejít Antarktidu z jedné strany na druhou.
Pro tu knížku jsem si okamžitě běžel ve chvíli, kdy minulý týden objevili na dně Weddellova moře vrak lodi Endurance, na níž se Shackleton s posádkou sedmadvaceti mužů před 107 lety dostal do průseru. A během dalších pár dní jsem tu knížku přečetl, protože takový nářez svět fakt neviděl.
Shackleton a jeho parta se tenkrát dostali až k pobřeží Antarktidy, jenže tam jejich koráb sevřel led a po nějaké době z něj udělal variaci na hru Mikádo z nadrceného dříví a zlámaných stěžňů.
Začal jeden z nejproslulejších bojů o přežití, kdy posádka musela a) nějakým způsobem přežít uprostřed promrzlého moře, b) putovat přes ledovce a kry několik set kilometrů na sever, c) na dietě z tučňáků a tuleňů umlácených pádlem neumřít hlady, d) nezmrznout v teplotách kolem mínus třiceti, prokládaných náhodnými bouřemi a pukajícím ledem (oděni jen v oldschoolových hadrech), e) přes stovky kilometrů otevřeného moře doplout k neobydleným ostrůvkům pár záchrannými čluny, v nichž po měsících strávených na ledě seděli několik dní a nocí po kolena v ledové vodě, mnohdy bez rukavic, promočení v mrazu a bouři od hlavy až k patě, f) přežít na kusu skály bičované takovými vichry, že je nonstop bombardoval nejen led, ale i kamení, g) následně vytunit jeden ze člunů tak, aby ustál plavbu po nejbouřnějším moři na světě a h) pádlovat ledem a bouří a kolosálními vlnami ve dne v noci další stovky kilometrů s rozmočenou mapou k poslednímu kusu zeminy v kocábce obalené ledem zevnitř i zvenku a 1) ten kousek země neminout, byť byl v moři jak smítko prachu v obří louži a 2) nerozbít se o něj, neb se ježatil skalami a ledovci a 3) přejít ho z jedné strany na druhou, ačkoliv byl plný ledem pokrytých třítisícovek, jež Sheckleton a jeho bráchové po mnohoměsíčním masakru na vlnách a v ledu a osamocení musel překonávat za pomoci jediného krátkého lana a tesařského sekáčku.
No, a všichni ti borci si během toho psali deníčky, z nichž pak Lansing čerpal, a s mnoha s nich o tom měl nakonec možnost to do posledního detailu probrat, protože ti chlapi to celé do jednoho přežili.
„For scientific method, go with Scott. For speed and efficiency, go with Amundsen. But when disaster strikes and all hope is lost, get on your knees and pray for Shackleton.“
Takže to jsem vám chtěl dneska říct. Pište si deníček. S deníčkem to přežijete.
Darek
Úspěšná Dekomprese? Rád se s vámi setkám u dalších epizod. Díky za přečtení.
1) Možná bych měla trochu upustit od vě-fa; přemýšlela jsem, proč bys psal o lodi z Interstellaru. Ne, že by tam dekomprese nebylo dost.
2) Je mi jasné, že jde o tvé podání Lansingova podání Shackletonova a spol. podání toho, jak viděli svět v tak strašně fucked up okolnostech, že si to nedovedu a nijak zvlášť netoužím představit, takže nahlížet na to z biologického hlediska je zbytečné, ale stejně... stejně by mě zajímalo, jaký sakra měli organismus, že to přežili. Díky za knižní tip, najdu si.
3) Deník aneb terapeutická modla, základ všeho, 42 :D U mě funguje silně nárazově, nekonzistentně. Obdivuji trpělivost toho, kdo vydrží psát souvislý blok textu o niternosti čistě vlastní a nezahodí u/z toho propisku nebo backspace. To mi naposledy šlo v pubertě - občas. Mnohem přirozenější je pro mě cpát mindráky do literárních postav. Ale zase je pravda, že myšlenkově jsem nad otázkou přežití a sžití se sama se sebou strávila času až až. Pořád trávím. Asi budu trávit navěky.
4) Díky, že píšeš. Ne vždycky jsem schopná se ozvat, ale vždycky ráda čtu.