Fishermen´s Trail. Cestou ke smyslu

„Home is where you park it.“

Prostý život. Ne snadný život.

V posledních několika dnech jsem ušel přibližně 160 kilometrů po portugalském pobřeží. Vypnutý telefon, na zádech batoh čtyřicítku, v něm spacák, vařič a deníček.

Ta štreka se jmenuje Fishermen´s Trail, „Trilho dos Pescadores“. Komplet má v rámci Rota Vicentina asi 230 kilometrů.

A tak se člověk sbalí – a jde. Z Lisabonu se nějak dostane do Porto Covo, ze skalisek obkroužených pestrobarevnými kvítky zasalutuje místnímu majáku a vydá se směrem na jih. Atlantik zuří po jeho pravé ruce, slunce ho griluje zleva, nákladní lodě směřující k nedalekému Sines mizí v mlžném oparu za zády a před ním se rozevírá krajina větru a skal, vln a slané tříště, mechu a květů barev, co pulzují matnou září i v noci.

Večery houpané v dunění vln. Rozbřesky s kafem a věrnými čápy, hladce stoupajícími po vzdušných vírech nad hlavou, aniž by museli jedinkrát mávnout křídly. Nikdy jsem neviděl tolik čápů jako tady – archetypálních draků, kteří si tu stavějí mohutné hrady na skalách a opatrují své mladé.

Vichřice jsou tu plné barev. Ocelovou nesmlouvavost moře prosvětlují lucerny rybářských přístavů. Vlčí máky plápolají v srdcích vnitrozemských polí. A v Botellónu v surfařské výspě Milfontes na vás vedle pračky za čtyři eura čeká provoněné vinho tintho a vřelá náruč místních portorikánek.

A tak jsem šel dál. S přístavními kočkami a kolem pootevřených dveří, urbexem zbouraným v našem světě a znovu vystavěným v paralelním psychedelickém univerzu fraktálních elfů a těhotných Lilith. Slunce se se mnou loučilo nad horizontem i jehličnatými háji, aby se pak podkutálelo pod mým spícím organismem (a zbytkem planety), osvětlovaným na osamoceném útese jen brouzdajícím úplňkem. Znovu mne probudilo přímo za hlavou, postavilo mě na nohy a řeklo: „Tak jo, kafe – a jdem.“

Almograve. Zambujeira do Mar. Odeceixe a jeho bílý větrný mlýn na samotném vršku. Rogil. Brod v Amoreiře. A nekonečná Arrifana, kde jsou chlapi ukutí z bronzu a holky tvarované z tekutého včelího vosku (a nikdy nenabydou definitivní tvar). Rudý západ slunce nad bleděmodrou pláží a jiskry ohňů v tmách.

Věci, co vydrží. Věci, co fungují. A pár věcí navíc – k radosti nad významem.

Nic víc, nic méně.

Sejít z cesty. Najít příběh. Všechno, co cesta přinese, každá odbočka, každá ztráta, každý zádrhel – nese do otevřených dlaní přesně to, co má cesta přinést. Dar. Nový směr. Rozuzlení.

Prostý život. Ne snadný život.

Dobrý život.

V Aljezuru kvákají žáby. „Vrať se. Vrať se.“

To si, holky, pište.