Fishermen´s Trail. Cestou ke smyslu
„Home is where you park it.“
Prostý život. Ne snadný život.
V posledních několika dnech jsem ušel přibližně 160 kilometrů po portugalském pobřeží. Vypnutý telefon, na zádech batoh čtyřicítku, v něm spacák, vařič a deníček.
Ta štreka se jmenuje Fishermen´s Trail, „Trilho dos Pescadores“. Komplet má v rámci Rota Vicentina asi 230 kilometrů.
A tak se člověk sbalí – a jde. Z Lisabonu se nějak dostane do Porto Covo, ze skalisek obkroužených pestrobarevnými kvítky zasalutuje místnímu majáku a vydá se směrem na jih. Atlantik zuří po jeho pravé ruce, slunce ho griluje zleva, nákladní lodě směřující k nedalekému Sines mizí v mlžném oparu za zády a před ním se rozevírá krajina větru a skal, vln a slané tříště, mechu a květů barev, co pulzují matnou září i v noci.
Večery houpané v dunění vln. Rozbřesky s kafem a věrnými čápy, hladce stoupajícími po vzdušných vírech nad hlavou, aniž by museli jedinkrát mávnout křídly. Nikdy jsem neviděl tolik čápů jako tady – archetypálních draků, kteří si tu stavějí mohutné hrady na skalách a opatrují své mladé.
Vichřice jsou tu plné barev. Ocelovou nesmlouvavost moře prosvětlují lucerny rybářských přístavů. Vlčí máky plápolají v srdcích vnitrozemských polí. A v Botellónu v surfařské výspě Milfontes na vás vedle pračky za čtyři eura čeká provoněné vinho tintho a vřelá náruč místních portorikánek.
A tak jsem šel dál. S přístavními kočkami a kolem pootevřených dveří, urbexem zbouraným v našem světě a znovu vystavěným v paralelním psychedelickém univerzu fraktálních elfů a těhotných Lilith. Slunce se se mnou loučilo nad horizontem i jehličnatými háji, aby se pak podkutálelo pod mým spícím organismem (a zbytkem planety), osvětlovaným na osamoceném útese jen brouzdajícím úplňkem. Znovu mne probudilo přímo za hlavou, postavilo mě na nohy a řeklo: „Tak jo, kafe – a jdem.“
Almograve. Zambujeira do Mar. Odeceixe a jeho bílý větrný mlýn na samotném vršku. Rogil. Brod v Amoreiře. A nekonečná Arrifana, kde jsou chlapi ukutí z bronzu a holky tvarované z tekutého včelího vosku (a nikdy nenabydou definitivní tvar). Rudý západ slunce nad bleděmodrou pláží a jiskry ohňů v tmách.
Věci, co vydrží. Věci, co fungují. A pár věcí navíc – k radosti nad významem.
Nic víc, nic méně.
Sejít z cesty. Najít příběh. Všechno, co cesta přinese, každá odbočka, každá ztráta, každý zádrhel – nese do otevřených dlaní přesně to, co má cesta přinést. Dar. Nový směr. Rozuzlení.
Prostý život. Ne snadný život.
Dobrý život.
V Aljezuru kvákají žáby. „Vrať se. Vrať se.“
To si, holky, pište.
Create your profile
Only paid subscribers can comment on this post
Check your email
For your security, we need to re-authenticate you.
Click the link we sent to , or click here to sign in.