„Submise“ a „frame“ jsou dva z pojmů, na které narazíte v brazilském jiu jitsu.
Submise je to, o co v jiu jitsu běží a (a to především, protože se tam nonstop po někom válíte) leží: dostat soupeře do citelně nepohodlné pozice, z níž se nemůže dostat, zatímco vy mu ji znepříjemňujete ještě víc. Čili všemožně ho škrtíte a páčíte mu končetiny do těch nejnemožnějších úhlů, dokud se nerozhodne to odklepat, protože se mu moc nezamlouvá představa jíst následující dva měsíce bramborovou kaši brčkem.
Frame je to, co vám umožní se ze submise dostat (případně se do ní vůbec nedostat). Je to vytvoření štítu z pevných (rozuměj kostěných) částí vašeho těla, který protivníkovi zabrání vás v submisi uzamknout a rozdrtit. S pořádným framem (potažmo mnoha různými framy) dokážete submisi otočit vzhůru nohama a překonfigurovat ji (společně s tělesnou schránkou vašeho soupeře) ve svou vlastní dominanci.
Jo, o submisi by se dalo hovořit taky jako o součásti sociální nebo sexuální interakce a o “frejmu” je toho zase hodně co říct ve spojitosti s pick-up artistry. Ale já to vezmu za trochu jinou (a přitom tak stejnou) bačkoru a otočím to v metaforu života. Protože proč střílet z Rumcajsovy bambitky, když můžete hrát curling s atomovkou?
Ve filmu My Octopus Teacher (Moje učitelka chobotnice, Oscar za nejlepší dokument roku 2020) je scéna, v níž se malá chobotnička ve chvíli nouze nejvyšší brání před útokem žraloka tím, že v obrovském fofru sesbírá z mořského dna mušličky a kamínky a vybuduje si z nich kolem svého těla štít.
Žralok se do ní pustí – ale přes všechno to pevné harampádí se do její jakkoliv měkké tělesné schránky nedokáže zakousnout.
A zatímco si predátor vylamuje zuby o mušle a šutráky, které chobotnička drží v přísavkách, vymyslí ona způsob, jak se mu z tlamy dostat na záda – a následně mu odtud svými osmi chapadly ukázat největšího fakáče v historii dokumentárních filmů o hlavonožcích.
Chobotnice v My Octopus Teacher si vytvoří frame z kamení a mušliček, posbíraných ve svém přirozeném prostředí, a dostane se díky tomu ze submise představované žraločí tlamou.
Bojovník v jiu jitsu natlačí mezi sebe a svého protivníka frame vybudovaný z kostí přímo uvnitř svého vlastního těla a zabrání mu v submisi, v níž hraje významnou roli síla měkkých částí soupeřova těla.
Tak fajn, a teď tedy k té metafoře: Co představuje takový frame v životní situaci, která na vás nasadí takové páky, že z toho začnete počítat všechny svaté až do třetího desetinného místa?
Z čeho postavíte svůj frame, když vás osud přiskřípne do takové té „to-bude-dobrý-všechno-se-děje-z-nějakého-důvodu“ situace, jako když se ve tři ráno probudíte pomazaní sádlem uvnitř středně velké kuchyňské ledničky a vedle vás tam poskakuje nonšalantně spuštěná motorová pila?
Co jsou pro vás ty kosti v těle a mušličky na dně oceánu, jimiž odoláte tlaku drtící držky osudu?
No, jediné, z čeho tady můžu vycházet, je moje vlastní zkušenost. A ta mi alespoň pro tuhle chvíli a v téhle fázi života hází, že odolný vnitřní systém frejmů se skládá ze tří základních kategorií:
První je životní filosofie.
Druhou je víra a systém hodnot.
Třetí je kompas osobního směřování a vytyčený cíl.
Elliott Hulse jednou mluvil o tom, že naše vnitřní síla se skrývá v prostoru mezi stimulem a naší odezvou na ten stimul. Odkazoval přitom na stoický přístup, s nímž člověk nespustí automatickou reakci na situaci, ale namísto toho emocionální reakci odsune, aby mohl na stimul nikoliv pouze reagovat, ale skutečně odpovědět.
A je to právě tenhle prostor, v němž lze na vyvinutý tlak takovou odpověď navařit: máte-li z čeho vařit a proč vařit. První frame, životní filosofie, vám dá (obdobně jako v jiu jitsu) příležitost vrazit tam druhý frame, což je systém hodnot pramenící z osobní víry. A ten, když jej solidně zaklesnete proti drtivému tlaku okolí, vám umožní probít se z toho třetím framem, který vám umožňuje vědět, kam směřovat: k vytyčenému cíli.
Mám za to, že člověk je zranitelný na těle.
Ale pokud to má srovnané v kebuli, dokáže být neprůstřelný.
Svět zlomí každého. A mnozí jsou pak silní tam, kde je zlomil. (Ernest Hemingway: Sbohem, armádo)
Tak jo. Na shledanou za dva týdny. Do té doby - bring on the pain.
Darek