Z vlastní zkušenosti znám tři případy, kdy se velrybě zasažené harpunou podařilo uniknout; po nějaké době (v jednom případě po třech letech) ji opět stejná ruka zasáhla, zabila a z jejího těla byla vyňata dvě železa, obě označená stejnou soukromou značkou. V tomto případě uplynula tři léta mezi oběma vrhy harpunou - myslím, že snad ještě o něco víc - a muž, který harpunu vrhl, vydal se v tom mezidobí na cestu do Afriky po obchodní lodi, vystoupil tam na břeh, připojil se k výzkumné výpravě a pronikl hluboko do vnitrozemí, kde cestoval asi dvě léta, často ohrožován hady, divochy, tygry, zhoubnými nákazami a všemi ostatními běžnými nebezpečími, s kterými je spojeno cestování v srdci neznámých krajin. Zatím velryba jím zasažená jistě také cestovala, nepochybně třikrát obeplula zeměkouli, otírajíc se boky o všechna pobřeží Afriky, ale nebylo to nic platné. Muž a velryba se opět setkali, jeden zvítězil nad druhým.
(Herman Melville: Bílá velryba)
V žáru poledního slunce v pustině reality má člověk tendenci vypudit z hlavy zkušenost svých předků a podlehnout dojmu, že vesmírný balvan, po němž kráčí, má tvar jakési donekonečna protažené nudle. Avšak události posledních měsíců a dní mnohého poutníka přiměly pozvednout zrak od jeho prošoupaných bagančat a shledat, že nakonec přece jen nekráčíme historií po lineárním laně, ale obcházíme kulovitou hroudu perpetuálně se opakujících skutečností.
Když si reprezentanta našeho pokolení představíte jako moebiovského nomáda, pohybujícího se po liniích, šrafujících homogenní pouštní plochu, pak se človíček posledních pár sezón ubíral stále dál jedním směrem v domnění, že jeho cesta je rovná jak když střelí a dovede ho někam, kam se ještě nikdo z jeho předků nedostal.
První zachvění podtrhlo pod mou generací koberec 11. září 2001 (William Gibson podotkl, že tenkrát se pro euroamerickou civilizaci znovu rozjel historický čas). Byl to ale jen signální otřes, jaký bývá předehrou většího zemětřesení. Skutečné časotřesení se rozjelo za covidu; pokračovalo válkou na Ukrajině; a pak útokem na Izrael.
Kdysi dávno jsem v doslovu k Palahniukovu Pygmejovi psal: “To je největší hrůza vysoce civilizovaného světa. Neděsíme se toho, že na nás z vesmíru zaútočí mnohem vyspělejší civilizace, ale naopak, že na nás naklušou necivilizovaní barbaři: že nás sežere to, čím jsme dřív bývali sami, naše vytěsněná a zavržená primitivní stránka, náš odkopnutý a zapomenutý civilizační stín.” To bylo v roce 2010. V říjnu jsme to teď sledovali v přímém přenosu. A pak jsme se dívali na ty, kdo vyrazili do ulic evropských měst a oslavovali to.
Když se bavím s lidmi z armády či obranného průmyslu, spojuje je častá poznámka typu: “A co jste jako čekali?” Domnívat se, že imperialistické ambice Ruska skončily s prvním Bondem, který nepráškoval kapavkou ze svého syfilitického dyndóna sovětské neřády, bylo stejně krátkozraké a hraničně retardované, jako teď mávat nad hlavou palestinskou vlajkou a žvatlat antisemitská neřádstva. Žádná ze jmenovaných událostí není nečekanou talebovskou černou labutí - sám Taleb se vehementně bránil tomu, aby za ni byl označován covid; skutečnou černou labuť nelze zpětně vystopovat tak snadno, jako vystopujete globální pandemii, Rusáky na Ukrajině a monstra v Gaze.
V chaloupce pod sněhem jsem dorazil poslední knížku od Pavla Haka. Zatímco Palahniuk si proklovávání k barbarskému podkladu šedé kůry odškrtnul Pygmejem a odfrčel k monitoringu civilizačních metavýznamů, Hak se k brutalitě, sadismu a odosobnění v pustinách gumovaných kobercovým bombardováním zbraněmi hromadného ničení prokousává sbíječkou a nikdy nemá dost. (Taky dotáhl k absolutní dokonalosti nápad, že v podstatě veškerý sex v jeho příbězích je prostě anální sex, aniž by se obtěžoval čtenářům vysvětlovat proč.) Jeho hrdinové jsou vykořenění emigranti vnitřní i vnější, nomádi bez kotev morálky či národa, izolované organizmy v technologické hyper-realitě s přeraženou střelkou hodnotového kompasu, nořící se pořád jen hlouběji do černoty necivilizovanosti, jež nemá dno. Jestli si chcete skočit šipku do říše totálního zvěrstva, doporučuju jeho masterpiece Trans.
No nic, neříkám tu nic nového, tohle všechno víte. Chci si to tady jen celé definitivně zabalit, oštemplovat a konstatovat, že teď jsme ve fázi, kdy (zatímco jsme si vykračovali po vybájené, duhově zabarvené rovince do nekonečně zásobeného bufáče světlých zítřků) to všechno zatím oběhlo celý ten kulatý svět a kouslo nás to do prdele.
Teď už na to vidíme zřetelně, oči máme doširoka otevřené; je už jen na nás, jestli si budeme chtít pro jistotu ještě nechat vydrhnout bulvy rejžákem.
-
In retrospect, it would seem an odd way to start a war.
(Tom Clancy: Debt of Honor)
“Párty skončila!”
(Braindead)
“Zkusil jsem utopit své démony. Dosáhl jsem tím jediného: naučili se plavat.”
(Kapitán Prdelohlav: Vítězství hmoty nad myslí)
Babylon Bee po událostech v Izraeli: Po zabití Ábela vyzývá Kain k příměří. "It's time to put a stop to the senseless violence," said Cain as he checked Abel's pulse to make sure he was dead. "Everyone can lay down their weapons now!"
Dropnul nový rozhovor s Jordanem Petersonem a je to klasicky víc než tříhodinová jízda. I díky civilnímu Williamsonovi je o něco přístupnější než mnohé jiné fláky - Peterson se tu úplně nerozjíždí ke složitým metakonceptům a je to i sranda.
Critical Drinker si sednul s Benem Shapirem na pokec o Sněhurce a sedmi trpaslících. Navzdory všemu žijeme fakt v nejlepším ze všech vesmírů.
Dal jsem dokopy každoroční dekompresní playlist na Spotify. Tenhle se jmenuje Dekomprese 2023: Beyond Borderline (po obligátním loňském Dekomprese 2022: Borderline). Začíná songem Where is Home a končí songem Gimme Shelter. Go figure. Pro chvíle nouze nejvyšší jsem do mrazivých dní přichystal ještě ambulantní uplifting vzpruhu v podobě dekompresní jehly Decompression Needle Winter ´23.
Na světě je nové vydání proslulé knížky Cejch mého táty Zdeňka Šmída a ze všech dosavadních vydání má nejparádnější obálku. Přečtěte si to, je to nářez a klasika.
Vyšel Forbes Woman, kde si povídám s Terezií Kovalovou (o psychedelikách), Veronikou Rizzi Kormošovou (o tom, jak se od hip-hopu dostat k řízení továrny v Mexiku) a Janou Ziegelheimovou (jak být nejlepší bojovnice kendo v celé střední Evropě). A když jsme u inspirativních dam, Alžběta Jungrová má super novou výstavu, která vás teleportuje do New Yorku, a Erizame v Majáku v hustém lese nakládá o osobní reformaci a protireformaci a bere to od Epikúra přes kvakery až po Teal Swan.
Z dalších zpráv: Greta Thunbergová je kráva, tenhle absolutní gigachad měl zaražené jídelní hůlky až do mozku a nevšiml si toho a kosmonautům hrozí erektilní dysfunkce, nicméně osadit vesmír kosmonautkama zatím nevypadá jako nejšťastnější řešení.
Jinak se nic zásadního nestalo.
A dále: tak jako hluboké ticho, které zřejmě jen předchází a věští bouři, bývá snad hroznější než bouře sama, poněvadž ticho je jen pláštěm a obalem bouře a bouři v sobě jen skrývá, jako puška na pohled neškodná v sobě nese osudný prach, kulku a výbuch - tak i půvabný klid provazce, který se tiše vine kolem veslařů, než je opravdu uveden v činnost - ten v sobě mívá více skutečné hrůzy než kterákoli jiná stránka tohoto nebezpečného zaměstnání. Ale nač o tom ještě mluvit! Všechny lidi ovíjí velrybářský provazec; všichni se narodili s oprátkou na krku. Ale teprve tehdy, když jsou zachváceni prudkým, náhlým děsem smrti, uvědomují si smrtelníci mlčenlivá, skrytá a stále přítomná nebezpečí života. A jste-li filosof, tedy ani na sedadle velrybářského člunu neucítíte v srdci o nic větší hrůzu, než kdybyste seděli u svého večerního ohně a měli vedle sebe pohrabáč, a ne harpunu.
(Herman Melville: Bílá velryba)