Obžerství a nestřídmost ve věku tichých ulic
Na periferiích města už se česky nemluví. Ale žere se. Ó, jak se žere!
Trávím teď po večerech značné množství času chůzí po všemožných periferiích Prahy. Prolézám tunely, traverzuju parky, zkoumám cesty za hranou obývaných čtvrtí, jejichž existence zůstává obyvateli metropole skryta, dokud fungují páteřní komunikace.
Periferie městských končetin, vyosené neuronové shluky nejhlubšího centra. Oblasti ticha, kde jsou chodníky vyleštěné jak skluzavky z ebonitu, protože po nich nikdo nechodí; služby tu ale fungují jak hodinky a pucují je ve dne v noci až do stádia liminálního aseptična.
Na těchhle místech se za večerů a nocí už vůbec nemluví česky.
Kdybych to měl hodit do čísel, devět z deseti lidí, které na těchhle procházkách potkám, mluví ukrajinsky; malé procento ještě vietnamsky. Jsou to lidé, kteří oživují ulici, ti, co teď zalidňují chodníky, parčíky a lavičky - a komunikují, socializují se, žijí městsky. Partičky chlápků; dvojičky na podvečerní procházce; rodičky s dětmi.
Češtinu tu po nocích slyšíš tak akorát když pejskař okřikne svého bruselského grifonka.
Okna v činžácích a panelácích přitom září do noci; ty domy jsou plné lidí, jenže ti, co mluví česky, jsou po večerech izolováni uvnitř. Neznají svou ulici, neznají sousedy, fungují jako autonomní jednotky, přepojující se z denního matrixu zaměstnání do podvečerního matrixu pasivní zábavy a tichého osamocení: u televize; u telefonu; u gamesy; u Tinderu; u porna.
Zatímco ulice pod nimi žije a švitoří jazyky životaschopnějších kultur.
Když se při letošním hledání prezidenta přehrabovaly vidlema vyprázdněné stohy kandidátů a všichni se divili, proč nemůžou najít vizionářského mladého Čecha, jehož budoucnost je zajímavější než jeho minulost, napadlo mě, že možná lovíme hezky, ale ve špatném rybníce… a jestli se člověk pro správu věcí příštích nemrská spíš v populaci s razantnějším dajvem; přinejmenším v těch nočních ulicích se zdá, že české populaci dochází benzín a svíčka v motoru přestává házet jiskru. Ale co já o tom vim, zejo, vždyť já tu jen tak bloumám...
Možná se ptáte, proč to dělám. Proč se po nocích toulám městem.
Odpověď je prostá.
Jsem Batman.
-
Die Perspektive
Sie scheint mir eher limitiert
Und doch brenn ich lieber gemeinsam
Als allein zu erfrieren
(Mola: Nichts Macht Mich Kaputt)
Happiness hit her like a bullet in the back.
(Florence and the Machine)
You're gonna drop dead like an old dog.
(Röyksopp)
-
Za posledních pět týdnů se mi podařilo shodit pět kilogramů, aniž bych si musel z těla odřezávat kusy tuku mačetou; do optima mi tedy zbývají už jen tři kila. Budiž to povzbuzením cvalíkům mezi vámi - jde to a (skoro) to ani nebolí. V mém případě se vyplácí řídit se prostým protokolem: nula alkoholu, nula cukru, deset patnáct tisíc kroků denně. Zahrňte do toho ještě zvedání železa v nejbližší rambodílně a každý exit z vaší ranní sprchy bude metaforou pro Adonise vystupujícího z vln.
Zázraky způsobuje i zdravý spánek, což je nicméně fenomén, s nímž jsem se před nějakou dobou ve valné míře rozloučil… pročež můžu aspoň přinášet reporty z těch nočních ulic.
Krom zvyšujících se dávek laboratorního melatoninu doháním absenci spánku určitým dopaminovým detoxem, v jehož jméně teď podrobuji kobercovému bombardování značnou část dopaminové odměny, kterou si sám nevydřu.
Je to další rozměr určitého mnišského minimalismu a jestli si to chcete vyzkoušet, začněte tím, že si mobil přepnete do černobílého režimu. Zírejte měsíc do mobilu v černé a bílé a garantuju vám, že svět kolem vás se zase rozsvítí barvami.
-
Vždyť ani urození a vznešení křižáčtí rytíři za starých dob nebyli ochotni projet dva tisíce mil, aby bojovali o Svatý hrob, kdyby cestou nebyli mohli loupit, krást nebo si jinak bohabojně přivydělávat. Kdyby byli přísně přidržováni jen ke svému konečnému a romantickému úkolu, příliš mnoho by se jich bylo od onoho konečného romantického úkolu s odporem odvrátilo.
(Herman Melville: Bílá velryba)
-
Což mě přivádí k tématu, které mi v poslední době solidně hnulo žlučí. Mluvím o té hraničně retardované reklamní kampani Foodory (čili někdejšího Dáme jídlo přebarveného na prasečí růžovou).
Kampaň s claimem “PROTOŽE CHCI” je pro mě ztělesněním povzbuzování do jednoho z neřádstev, jejichž elimanace by z nás všech udělala - věřím - trošku lepší lidi. Tím neřádstvem není nic menšího než jeden ze sedmi smrtelných hříchů: OBŽERSTVÍ.
Fandím každému tlouštíkovi, který místo toho, aby si propíchnul hlavu piercingem, pokéroval si ksicht, prohlásil že je nebinární a nechal si ufiknout péro, radši posbírá koule, vyrazí do džymu, zůstane tam dřít půl druhého roku a s pekáčem buchet místo pivního bachoru vyrazí balit holky.
Krev se mi ale vaří u kampaně, kde si banda blazeovaných tlustoprdů, kterým lezou kalorie ušima, objednává k rannímu koflíku vanilkového latte půlmetrový špalek pizzy se sýrovými okraji (PROTOŽE CHTĚJ) a valník donutů máčených v cukrovém tmelu, co se používá jako těsnění do ponorek, si nechávají vozit až na latrínu, protože předcházející cisternu smaženého želé nejsou schopni vykadit v časovém limitu do dalšího krmení.
A co mě v téhle souvislosti definitivně dorazilo, byla v metru reklama na židli pro hráče počítačových her s monumentálním názvem Anda Seat Kaiser Series 3 Premium Chair od Alzy - houpací monstrum pro gamera proporcí hrocha stiženého elefantózou, nerozprditelný trůn pro tohohle herního “císaře”, jehož naducaný týl, který se řítí přes sádelnatý balvan jeho viscerálním tukem prorostlé páteře jako vodopád škvarků k jeho kolosální prdeli, vratce podpírá hlavová opěrka rozměrů integračního jeřábu pro raketu Super Heavy (v popisu produktu je doslova napsáno “opora celých zad díky hlavové opěrce”), ano, tahle dýchající hromada špeku, tenhle metráček s gramáží planety WR 102ka (175násobek hmotností Slunce), tenhle baron Harkonnen z trailer parku potřebuje opěrku hlavy, která bude oporou pro jeho kataklyzmatickou hlavohruď - a celá ta paráda unese dvě stě kilo živé váhy tohohle lavoru sádla splácaného do pastiše lidské podoby, téhle hory sulcu s očima, která se ovšem navzdory tomu všemu bude pohybovat jako myška, protože Anda Seat Kaiser Series 3 Premium Chair má pogumovaná kolečka.
Nevím, no. Jenom mi přijde, že mnozí nebožáci, zmongolení představou, že levitovat na židli s nosností 200 kg z nich udělá nadčlověka ve Fortnitu, hnijí za okny těch ztichlých ulic, o nichž jsem mluvil na začátku. A že mi normalizace všeobecného přežírání kaloriemi a instantním dopaminem moc nepřijde jako něco cool….
Nestřídmost je ošklivá neřest. - Není ti k smíchu a nejsi snad zhnusen, když vidíš skupinu vážených mužů, velebně usazených u stolu, jak cpou tučné pokrmy do svých žaludků, jako by prováděli obřad, který je sám v sobě “cílem”?
(Josemaría Escrivá: Cesta)
Na druhou stranu, jak nad tím tak přemýšlím, kdyby se všichni ti hoši večer zvedli od kompů a televizí a sympaticky zalidnili ulice, v nichž by se zase jednou rozezněla čeština…
…tak by se mi motali pod nohama a poklid mých insomnických procházek by byl tentam.
Radši zůstaňte doma, kluci.