Dobré ráno, vítejte u Dekomprese.
V komiksu To byla zákopová válka (Argo, 2022) je jeden příběh, o kterém bych vám chtěl říct. Odehrává se 27. listopadu 1916 a vypráví o skupině francouzských vojáků z třetí roty, kteří dostanou v první linii rozkaz zaútočit na zákopy Němců. To v praxi znamená, že jakmile dělostřelectvo dokončí uvítací palbu, přelezou hoši náspy a budou utíkat přímo do palby kulometů, které je budou nonstop kropit olovem.
Což je přesně to, co se stane. Vojáci běží. Kulomety je vraždí, jednoho po druhém. A vojáci běží dál. (Upozornění: před obrázkem prozradím pointu téhle povídky; v tom komiksu je jich habaděj, ale nerad bych někomu pokazil čtenářský zážitek.)
„Jdi, vojáčku! Tvé vyčerpání, tvá zranění, tvá úzkost z odloučení, ba i tvá smrt, vše má velkou cenu. Budeme tě litovat, budeme tě mít rádi, opláčeme tě, bude-li Bůh chtít... a řekneme, s prosbou o to, aby to sama nebesa potvrdila a povznesla: padl na poli cti a slávy!“ (Abbé Serillanges, Madeleine, 27. září 1914)
Z třetí roty přežije útok hrstka vojáků, jimž se podaří pod burácením střelby doplazit zpátky do zákopu. Jakmile jsou v bezpečí, začne je masakrovat prudká palba z děl.
Nejsou to ale nepřátelská německá děla. Střílejí po nich jejich vlastní parťáci, Francouzi, kteří dostali rozkaz pobít je do posledního muže za dezertérský ústup z předcházejícího útoku na německé pozice. Palba z děl má ty zbývající přinutit k tomu, aby se znovu rozeběhli proti rachotícím kulometům na druhé straně.
Demoralizovaní, zničení vojáci se do sebevražedného útoku odmítnou vrátit.
A tak je odvedou před vojenský soud, pak je postaví ke zdi a zastřelí.
Povídal jsem si nedávno s kamarádem Danem. Mám za sebou implozi jednoho snu, jehož dýmající trosky halí vše kolem mě do neprostupné mlhy postkatastrofického dýmu. Když máte kolem sebe kouř ze svých hořících ideálů a přání, které šly k zemi jako vzducholoď Hindenburg zrovna ve chvíli, kdy už jste si mysleli, že jste bezpečně a definitivně zakotvili (stejně jako si to mysleli tenkrát 6. května 1937 v pilotní kabině Hindenburgu, který se zrovna chystal dokovat v letecké stanici Lakehurst), nevidíte pořádně vůbec na nic, co se kolem vás děje. Nevidíte ani, kam šlapete.
Jediné, co můžete dělat, je obrátit se dovnitř. Ke svému vnitřnímu kompasu, na radar svých hodnot, přesvědčení, víry. A můžete udělat ještě jednu věc. Obrátit se k tomu, na co přišli ti před vámi a zkontrolovat, jestli už náhodou nejste o něco moudřejší a nerozumíte teď zase o trochu víc tomu, o čem to ti dědkové a báby, sakra, mluvili.
Protože zkušenost je nesdělitelná. Můžete přečíst kompletního Cormaca McCarthyho, můžete znát všechny kombinace, které vám umí předestřít tarotové karty, můžete mít tři permice do knihovny a beztak o tom všem budete vědět úplný hovno, dokud se z toho sajrajtu nevyškrábete s kalhotama na půl žerti a slzama na krajíčku sami.
Přesto mi ale vůbec nepřijde jako špatný nápad všechny ty moudré věci, které toho ví o tolik víc než my, číst a sledovat a vnímat a studovat a vracet se k nim pokaždé, když se něco semele. Je to referenční bod. Je to sdílená zkušenost. Jsou to střípky archetypální cesty, kterou prolézáme generaci za generací, v roztodivných kulisách, znovu a znovu, jeden za druhým jak kolovrátek tisíce tváří od doby, co je svět světem.
Všechny příběhy, na nichž jsme vyrostli, vychází ze stejné narace, shodli jsme se s Danem. Nad třetím pivem jsme nemluvili o campbellovském monomýtu; šli jsme trochu blíž k tomu, co dobře známe. Mnohé ty velké příběhy, které definovaly naši osobní mytologii a doposud v nich dokážeme vysledovat každou situaci ze svých daleko méně epochálních životů, mají kořeny v první světové válce.
Pán prstenů začal v první světové. Narnie začala v první světové. J. R. R. Tolkien sloužil v britské armádě a přežil bitvu u Sommy, která zuřila do 18. listopadu 1916 – skončila tak jen o pár dní dříve, než se odehrál zmíněný příběh francouzských vojáků z Tardiho komiksu. Ve stejném měsíci, v listopadu 1916, začal sloužit na západní frontě také C. S. Lewis, autor Narnie.
„Válka nevytváří žádnou novou situaci: pouze rozněcuje setrvalý lidský stav tak, že ho nadále již nelze přehlížet.“ (C. S. Lewis)
…když ses za války ocitnul ve třetí rotě v první linii a velitel ti řekl, teďka běž támhle proti tomu rachotícímu kulometu, tak jsi prostě běžel. Protože když jsi neběžel proti těm, co po tobě stříleli zepředu, tak tě odpráskli ti tvoji vlastní zezadu, protože jsi neuposlechl rozkaz… Ať sis o sobě myslel, cos chtěl, ať se ti v hlavě honily jakékoliv sny a přání, tak jsi prostě přelezl násep a koupil do palice první kulku, která se vydala tvým směrem…
Sakra, tak tohle mi trochu ujelo. Říkal jsem si, že novou sezónu Dekomprese zahájím něčím zábavným a rozjuchaným, jenže když vám padají na hlavu Hindenburgy, je docela složitý nenechat si smáznou úsměv z tváře - asi jako když se člověk snaží nalíčit si ksicht mopem v tramvaji řítící se z východního srázu Mount Everestu.
Taky asi nebyl úplně nejlepší nápad odstartovat novej ročník epizodou ze zákopový války. Ale co. Jestli chcete boha rozesmát, pošeptejte mu svý plány. A pak už jenom krčte rameny a drmolte: bůh dal, bůh vzal.
Budu moc rád, když mi dáte vědět, že jste to dočetli až sem, a jestli se vám tahle Dekomprese líbila, budu vděčnej za sdílení.
Přesunul jsem to celý na Substack, takže by to mělo bejt o něco víc sexy.
Tak jo. Díky. A na shledanou příště.
Darek