Tvoř, nebo umři

Cowboy Bebop & proč stojí nové filmy za starou belu

Potkal jsem se nedávno s inspirativním chlapíkem, který za posledních pár dekád sjezdil svět s největšími režiséry. Vyprávěl mi o tom, jak se točí s obřími hollywoodskými produkcemi i nenápadnými oscarovými zázraky, načež jsme se dostali k tomu, proč je dnešní kinematografie taková mizérie, že si člověk do kina místo kyblíku s popcornem bere radši kýbl na blití.

Tu zkázu odstartovaly streamovací služby, řekl mi, když jsme se za rozbřesku ubírali ve filmařské dodávce na sever. Filmařina se v době streamu proměnila v korporát, v němž režisér ztratil autoritu a moc dostal vyšší, střední a nižší management - lidé, kteří umí čísla, ale neumí filmy, a kteří mnohdy už neumí ani ta čísla, leda tak kulový.

Proč jsou dnes všechny filmy stejné? Protože jdou na jistotu. Chcete točit projekt s nejistou návratností? Tak ho točit nebudete. Když jsem dělal pár let v reklamě, nalily se peníze jen do varianty něčeho, co už někde fungovalo někomu jinému. Mluvilo se o tom jako o “moodech”, “case studies” a referencích, ale v praxi to znamenalo, že se to prostě obšlehne. A stejně, jako se dříve vytratila kreativita z reklamy, tak se teď odplazila z kinematografie do kanálu a tiše tam chcípla.

Stream - to přece znamená “proud”. A když vaši turbínu živí proud vody, je vám celkem jedno, jestli je průhledná až na dno a plavou v ní zlaté rybky, nebo je to stoka plná pableskujících chrchlů; hlavně, že to teče. Obzvlášť když máte platící publikum, co na to kouká jen proto, že je to barevné a hýbe se to.

Katastrofa tohohle cifršpiónství vězí v tom, že tvůrci nemůžou riskovat. A když nemůžete riskovat, tak nemůžete tvořit. Před pár měsíci jsem si povídal se Safim Bahcallem, autorem knížky Loonshots, který tenhle problém rozkryl i ve firmách - říkal mi, že funkční firemní struktura dokáže rozdělit zaměstnance do dvou armád: 1) na lidi, kteří nosí prachy, a 2) lidi, kteří vymýšlejí úžasné věci, co firmu posunou dopředu. Ti první riskovat nesmí. Ti druzí riskovat musí.

Filmařina, která nemůže riskovat, je mrtvá. Firma, kde se nedá tvořit, je rakev.

Člověk bez tvůrčího risku je zombie.

Takže se pojďme vykašlat na všechny novinky uplynulých pěti let a vzdejme hold čtvrt století starému kreslenému seriálu z Japonska.

Ten seriál se jmenuje Cowboy Bebop, vznikl v roce 1998 a dodnes patří k nejvzývanějším anime na planetě Zemi. Když z něj člověk vidí pár dílů jako postpubescentní idiot, nebude z toho moc moudrý - prostě se tam lítá v raketách, hraje tam jazz a je tam holka, co má velký kozy. 

Jenže když to vidíte o trošku starší, je celkem pravděpodobné, že vám to vystřelí mozek z hlavy. Ano, Cowboy Bebop je kreslený seriál (jeho hranou verzi vesele ignorujte; u anime ale zvolte skvostnou zvukovou variantu v angličtině), kde se lítá v raketách, hraje tam jazz a je tam holka s kozama; hlavně je to ale šestadvacetidílná úvaha o čase, o samotě a o tom, že vlastní minulosti neunikneš - zvlášť ne té, která tě zformovala.

Šestadvacet epizod tohohle seriálu se dá rozdělit na ty, v nichž protagonisté zažívají roztodivná dobrodružství (a které míchají množství žánrů od westernu přes absurdní grotesku až po vesmírný horror), a na ty, které posunují jejich dějové oblouky dopředu. Události je přitom táhnou dozadu - jsou to hrdinové zaseknutí v čase, lidé definovaní jedním okamžikem ve své minulosti, z něhož se (přes všechna ta roztodivná dobrodružství) nedokázali pohnout.

To pnutí mezi bezstarostnou, při všech těch vesmírných střílečkách často i fádní přítomností, a neodvratným kladivem osudu, které se rozmáchlo kdysi dávno, aby dopadlo v budoucnosti - někdy později, ale o to drtivěji - je něco, co dělá z tohohle seriálu klasiku, jíž rovno není.

Tohle - a pak ještě ta nejvtipnější a zároveň nejtragičtější scéna, v níž lidi žerou vajíčka, jaká kdy byla natočena. Scéna srandovní tak, že by se u ní člověk potrhal smíchy, kdyby jím ve stejném okamžiku necloumalo puzení spáchat harakiri tím nejbolestivějším možným způsobem, jen aby si ulevil od všeho toho smutku.

Estetika Gunnových Strážců galaxie by bez Bebopa nikdy nebyla taková, jaká je; Cowboye si chválí Orson Scott Card i Aaron Clarey; a Rian Johnson (předtím, než dojebal celé Hvězdné války) na něm založil manýry hlavní postavy svého krásného neo-noirového debutu Brick. To, co je velké, umí inspirovat natolik, že to nemusíte ani celé obšlehnout. Stačí jen se chvilku vyhřívat v paprsku, jímž tak zářivě planoucí hvězda propaluje ticho a prázdno černočerného kosmu - a vaše tvůrčno znovu ožije.

A tak jestli pro sebe chcete udělat něco hezkého, vykašlete se na všechno, co vzniklo za posledních několik roků… a vnořte se do šestadvacet let staré klasiky.

Nezestárla o nic víc než vy.

Selfpromo: V novém čísle magazínu Forbes NEXT mi vychází povídka PolykulAI, která je o umělé inteligenci... a polyamorii. Je to takové finále mé volné trilogie povídek pro NEXT, kterou odstartovala pandemická Best in Invasion (o tom, co by se stalo, kdyby místo covidu přiletěli mimozemšťani) a pokračovala Maringotkou uprostřed lesa (o tom, jak to dopadne, když zvlčí 3D tiskárny). I když jde vesměs o darkmirroroidní povídky o technologiích, v jádru jsou nakonec všechny o lásce. Ilustracemi je doprovodil jedinečný Viktor Svoboda, který je jedním z tvůrců pozoruhodné novinky Supro: Hrdinové na dluh. Forbes NEXT (Podzim 2023) je na stáncích právě teď... a stejně jako ty ostatní je i tahle povídka vlastně úplně podle pravdy.