Zpráva o řízeném přetáčivém smyku kola osudu
Jinak známém též jako „fátum drift“
„Řek bych, že to šlo všechno do hajzlu ve chvíli, kdy si holky začaly říkat ´kámo´“.
(Kapitán Prdelohlav zírá do mezigenerační propasti)
Já jsem Markus Aurelius a ona moje Kleopatra, já jsem JFK a ona moje Marilyn, já jsem kapitán Kirk a ona moje mimozemská tanečnice se zelenou kůží.
(Peter F. Hamilton: Okno do času)
A custard-coloured super-dream
Of Ali McGraw and Steve McQueen
I give to you.
(Nick Cave: Palaces of Montezuma)
-
Úvodem dovolte osobní poznámku.
V životě každého muže přijde dříve či později chvíle, kdy se musí na svém výstupu po strmém úbočí Čumulangmy dohořívajících pneumatik kol osudu zastavit a spočinout v retrospektivní kontemplaci. Kdo jsem? Kam jdu? A už tam budem? Otázky, jež měly do té doby místo jen pod podrážkami jeho okovaných bagančat, jimiž byly zadupávávány do bahna kolektivního nevědomí a dokopávány do nejpravoúhlejších rohů vytěsněných stínů (pokud se jim tedy nedostalo toho masochistického veselí, aby jim bylo šlapáno po krku v asfyxiačním běsnění potlačených tuh), náhle vstupují zpátky do pozornosti a dovolávají se spravedlivého procesu.
A tak jsem i já dospěl do fáze, v níž nelze jinak, než si přiznat, že věčně tady strašit nebudu a pokud jsem určitý soukromý rozměr života do této doby zanedbával, je načase takříkajíc „bite the bullet“ a učinit krok do další fáze života.
A tak vám s radostí oznamuji, že jsem po pěti letech dlouhého putování konečně zasedl ke své Playstation 4 a za několik dní a nocí nonstop pařby dohrál Death Stranding od Hidea Kojimy.
Bylo už taky načase. Kojima nedávno vyrukoval s trailerem na druhý díl, takže se čas začal vážně krátit a prostě jsem musel dohrát jedničku. A zvěsti nelhaly – když jsem se někdy nad ránem jednoho z dlouhých večerů konečně dostal ke konci, už už jsem sahal po telefonu, abych k sobě ku bujaré oslavě přizval tradiční seskupení escortek a liliputů, kterými se hází na terč. Co jsem ovšem netušil – že po tomhle „konci“ hry bude následovat tříhodinový film, na který plynule naváže další kapitola a vesele se pojede dál k pěti nebo šesti dalším koncům, které hra ještě má.
Na úplném konci konců všech konců Death Stranding mne pak Kojima zanechal v okouzlení a poslední scénou ze mě vyždímal pocity, o kterých jsem vůbec netušil, že je ještě mám.
Jsou příběhy, které může vyprávět jen médium hry.
Současně jsem rád, že jsem si to konečně odkroutil a zase můžu začít žít normální život.
POPKULTURA
Komiks Gartha Ennise The Boys je super a když začal před pár lety vycházet v češtině jako Banda, dostalo se mi té radosti ho překládat. Pak jsem viděl první sérii TV zpracování; a vlastně proč ne. Naštěstí trpím specifickou poruchou, která mi znemožňuje vidět víc než jednu sezónu seriálu (konkrétně jde o PTSD z poslední série Hry o trůny), takže jsem to pak odpískal a měl klid. Teď bych se docela rád podíval na pár dílů čtvrté série; ale když jsem shledal, co si představitelka Starlight provedla z obličejem prostřednictvím plastické chirurgie, zařekl jsem se, že na tohle se teda koukat nebudu. Vyčkám radši do doby, kdy se objeví nějaký AI filtr, který jí na hlavu nalepí její původní gesicht. Vzhledem k rychlosti vývoje umělé inteligence očekávám tento zázrak techniky dřív, než se tahle série dovleče do konce.
V bulváru jsem se dočetl, že Mick Jagger měl sex s čtyřmi tisíci ženami a Gene Simmons s pěti tisíci. Ne, že by mne to nějak zneklidňovalo, tuhle oblast života mám celkem vyřešenou, ale stejně – jak je možné se vyspat s více lidmi, než kolik jich potkám v rámci běžné přepravy pětivagónovou soupravou metra M1 s kapacitou 224 sedících a 1240 stojících pasažérů (při hustotě 8 osob/m²)?
Norm Macdonald a jeho sedmiminutový vtip o Dirty Johnym u Howarda Sterna. Kdo chtějí vědět, vědí, pro ostatní to sem dávám s vidinou toho, že to pod nimi otevře propadliště do králičí nory, která je dovede až k Macdonaldově knižní autobiografii.
STATUS
Práce: Zúčastnil jsem se tvorby druhého čísla české edice magazínu WIRED. Zatímco v prvním jsem psal o lásce k AI Girlfriends, ve druhém jsem putoval po českých polích a povídal si s farmáři o tom, že Mad Max nám zatím sice nehrozí, ale sucho bude fest. Pro WIRED připravuju taky rubriku I am wired, kde si povídám s Terezií Kovalovou, Pavlem Moricem, Brocasty a vůbec partou fajn lidí - a budu rád, když se na ní podíváte.
Dobré věci: Na faře u kostela sv. Václava pokračujeme ve vydávání farního věštníku Václavoviny. Když přijdete na mši, nezapomeňte si vyzvednout nové číslo u dveří.
Cesta z města: Zahájena sezóna víkendových přespávaček v motorkářských kempech.
Společenský život: Peak autism.
ZDROJE
Zdravím nové čtenáře, které sem poslal Luděk Staněk. Vítejte v Dekompresi. Odpor je marný, budete dekompresováni. Díky, Luďku.
Martin Kavka a jeho
mají v aktuálním vydání masivní kus Huntera S. Thompsona a to je vždycky dobře.Pochmurná story o tom, co se stalo s Frankem Millerem, ve Vanity Fair.
Křesťanský pohled na „next big cyberpunk thing“ v podobě AI avatarů pro DAI („digital afterlife industry“; digitální posmrtný život) na Word on Fire.
Nick Cave vysvětluje, jak číst text písně na příkladu songu o žábách.
Tady na vás čekají další epizody Dekomprese: vaší centrály pro snížení tlaku okolního prostředí. Díky za čtení - pokud se vám Dekomprese líbí, dejte o ní vědět kamarádům. Aby vám nezahučela do spamu, přidejte si adresu dekomprese@substack.com do adresáře.
Darku, díky za zmínku!