To si to tak drkotáte po zbrusu nové vozovce, přinuceni ke způsobu jízdy na tzv. „ambivalentního panice s nulovou sociální inteligencí kombinovanou s nadprůměrnou koncentrací testosteronu na prvním rande s jeho částečně nevlastní sestřenicí“ (plyn/brzda/plyn/brzda) a ptáte se všehomíra – to se to nedalo postavit bez všech těch zpomalovacích prahů, polštářů a retardérů?
Když se na to podíváte z odstupu, působí retardéry na vozovce vážně trochu… retardovaně. Vozovky stavíme proto, abychom se po nich mohli vozit, no ne? No jo, jenže někdo se po nich vozil rychleji, než by se po nich vozit měl, a tak z těch nádherných ploch černočerného asfaltu (jež se táhly do dáli jak ranvej do Valhally pro všechny ty kytičky, broučky a žížaly a krtky, pohřbené pod tou ultimativní, heboučkou peřinou, načechranou frakční destilací z ropy vroucí při 525 °C) museli silničáři vyrobit simulátor čerstvě namrzlé oranice u Kuňkaliště v Polanské nivě.
Tedy buď kvůli tomu... nebo protože má někdo na radnici sestřenici ve firmě na retardéry.
Ano, tu sestřenici.
Dobré ráno, vítejte v Dekompresi, která navzdory úvodním signálům nebude o silnicích, ale o telefonech, a tentokrát vám asi neřekne nic moc nového, ale pokusí se vám to sdělit alespoň zábavnou formou. Povypráví vám o telefonech, na nichž jsme začali frčet takovou rychlostí, že nám nezbývá nic jiného než do nich namlátit tolik zpomalovacích prahů, polštářů a retardérů, co se do nich vejde.
A teď nevycházím jen ze své dojmologie. Výzkumná agentura Kantar publikovala výsledky šetření, podle nějž teenageři v bezprecedentní míře odvracejí ucho od chytrých telefonů a přiklánějí druhé ucho k telefonům, které jsou čistě z hlediska telekomunikačního pokroku 21. století takříkajíc blbý jak štoudev.
Jasně, vůbec to neznamená, že by veškerá ta dospívající chamraď naházela své iPhony do drtiček na vysloužilé trendy; a vůbec to také neznamená, že ta samotná inklinace není aspoň z části další trend, který odstartoval nějaký digitální minimalista na TikToku. Beru to ale jako fajn signál, že statisticky znatelný zlomek nedospělé populace má v sobě pořád ještě alespoň kousilínek pudu sebezáchovy.
Dělá vám Dekomprese dobře? Přihlašte se k odběru nebo ji doporučte známým.
Vzhledem ke své plánované VVBBHAIPSNPŽSZDKPDP (Velkolepé Výpravě Bez Bázně, Hany A Internetového Připojení S Nezanedbatelnou Pravděpodobností, Že Si Z Dalekých Krajin Přivezu Dalšího Psa) jsem se na pořízení absolutně stupidního telefonu jako vypadlého z minulého století už zaměřil – a to, co jsem našel, nádherně ladilo s mým příklonem k postupné lobotomizaci mých komunikačních periferií. K níž vede především pokračující snaha o zefektivňování mých životních funkcí.
Tady je pár příčin, z nichž je můj vztah k chytrým telefonům čím dál komplikovanější:
Je kvůli nim obtížnější balit holky na ulici. Dívky a ženy driftují bulvami po displeji jako když tuner z Trutnova gumuje pneumatiky svého Seatu o čerstvě nalitý asfalt z druhého odstavce téhle Dekomprese. Navíc mají ty holky uši ucpané AirPody, což z nich z pohledu osobní bezpečnosti dělá tzv. „soft target“ - v podstatě chodící oběť jakéhokoliv potenciálního zločinu, neboť nemají ani zbla ponětí, co se děje kolem nich. Bohužel pro muže kovaného v kontaktáži staré školy to z nich činí naopak „hard target“, k němuž proniknete v podstatě jen za použití elektromagnetického pulzu EMP, který na několik vteřin vyřadí z provozu veškerou elektroniku v azimutu deseti kilometrů.
Neustálé, zvolna ubíjející povědomí o tom, že je člověk nonstop k dispozici, a že kdokoliv má kdykoliv právo natlačit mu jakoukoliv svou myšlenku až do čelního mozkového laloku. Tohle znali u prvních mobilů a pagerů jen srdeční chirurgové a drogoví dealeři. Teď máme jet ve stejném režimu všichni.
Ranní probouzení spojené s čuměním do tsunami irelevantních kravin, zplozených z 99 procent jen a pouze potřebou zatmelovat díry na výrobní lince 24hodinového zpravodajského cyklu.
Líbí se vám Dekomprese? Přečtěte si další: Endurance. Aneb proč si psát deník
A tady je základní filosofie opatření, k nimž to u mě celé vede:
Lobotomizace chytrého telefonu na jeho holou existenci s přístupem, jako by se nejednalo o mobilní, ale o pevnou linku. Na značnou část všedních dní prostě dělám ze svého Pixelu Jacka Nicholsona v závěru Přeletu nad kukaččím hnízdem - ať už tím, že jej doma nechávám nonstop zapíchnutý do nabíjecího kabelu ve vejminku pro telefony, jako by to pevná linka byla, nebo tím, že mu během dní a nocí diktuju pravidla jeho existence a přesahů do mého světa režimem ostřejším, než na jaký si musel zvykat vojín Lawrence ve Full Metal Jacket.
Jediná důležitá písmena ve slově „notifikace“ jsou pro můj telefon „no“. Během dne má smartphone vyhraněnou pouze jedinou pravidelnou chvíli na to, aby se volně vyjádřil - a to je ráno, kdy v časnou hodinu preluduje coby budík tohle.
Pořízení telefonu z minulého století, jako je třeba prakticky nezničitelný Cat B40: v zásadě mobilní ekvivalent Draxe Ničitele ze Strážců Galaxie.
Duševní výsledek pak vypadá nějak takhle:
Máme tak rychlé silnice, že je musíme zretardovatět, abychom se na nich nepozabíjeli, a tak chytré telefony, že je musíme lobotomizovat, abychom se z nich nezbláznili.
Čas od času je fajn přihlédnout k faktu, že jsme v mnohých ohledech pořád jen oholené opice, reagující na podněty, a naše supernormální stimulanty musíme držet zkrátka.
A jak říkával pan Lumbergh v Office Space:
„Yeah.“
Potrebuješ outdoorový telefon? Mám.
:)
Každá nová technologie vždy v lidech vzbuzovala úděs: naše dosavadní znalosti o světě budou úplně k ničemu!
Nepochází to náhodou od ďábla?
Pochází.
Ale existuje na to dost staré a zavedené řešení:
"Ale prováděj mě vším pokušením, àmen."
S.