Skibidi! Indigové děti ztratily barvu

Alia Atreides pozdravuje úzkostnou generaci

Oh, coming out of the woodwork
Chest bursts like John Hurt
Coming out of the wood
(alt-J: The Gospel of John Hurt)

-

Pamatujete si indigové děti?

Někdy před patnácti lety začali lidé haluzit o tom, že nově narozená dítka jsou z nějakého důvodu nadaná výjimečnou intuicí, nadprůměrnou inteligencí, mnohdy i parapsychologickými schopnostmi.

Indigové dítě, to není jen další nudný výlisek erotického stlačení dvou boomerů, z něhož na výrobní lince života vyroste standardizované NPC. Indigové dítě je zázrak, emanující temně modrou auru, mesiáš nového věku, v podstatě Alia Atreides z Herbertovy Duny.

No, jel jsem nedávno metrem a s politováním oznamuji, že indigové děti jsou ta nejnebožejší banda k uzoufání nebohých nebožáků, jakou euroamerická civilizace vyprodukovala v antiklimatickém finiši svého funkčního období.

Ani Alia Atreides v herbertových knížkách nakonec není tak hot shit, jak se tváří v úvodní Duně. Zatímco v útlém věku plete dětskýma ručičkama z Harkonenů vánočky, ve Spasiteli Duny trochu odroste a svůj potenciál využije tak, že se v podstatě vyfetuje z podoby. Herbert tady fakt trefil nějaký spodní proud lidského nevědomí.

I „indigové děti“ s arrakiskýma očima vyrostly z plenek s My Little Pony a se vším svým potenciálem se překlopily ve vycukanou, úzkostnou generaci (která říká „skibidi“) s rekordním výskytem duševních chorob a kůží pokrytou od hlavy až k patě kérkami, nad nimiž by se obrátil žaludek i Bradburyho Ilustrovanému muži.

Ale co já s tím.

Jediné, co mi zbývá při pohledu na ruce dospívajících děvčátek s neklamnými známkami řezů od žiletek (nečekaná alternativa, z níž se stal mainstream), je rozsvítit LED podsvícení na Casio hodinkách ze série Forgotten Future, sehnat si LEGO verzi Ecto-1 z Ghostbusters a DeLoreanu z Back to the Future, dočíst Ready Player One a za zataženými závěsy se ponořit do horké melasy osmdesátkové nostalgie.

-

I´m there for you, be there for me
I´ll hum the song the soldiers sing
As they march outside our window
(alt-J: Hunger of the Pine)

-

POST SCRIPTUM

Ještě k indigové generaci alfa… tohle jsou epizody 39 - 59 sezón 13 - 19 jejího současného kulturního epicentra Skibidi Toilet. Tenhle hnůj má 153 milionů zhlédnutí. Koukal jsem na to asi dvě minuty a mám pocit, že můj pozornostní deficit dostal takovou ránu, že se z toho budu léčit tak tři týdny. Nerad bych si udělal výlet do hlavy základoškoláka, který si tohle pere do rohovky osmnáct hodin denně.

Na druhou (nebo na třetí?) stranu: s generací, která přijde po té indigové, se celý ten cirkus obarví ještě trochu jinou barvou. („Mr. Brown?!“ – Mr. Brown, Reservoir Dogs). Čechů se rodí ještě míň, než se čekalo – a pokud se pod Petřínem v brzké době neodehraje nějaké olympijské hrobeso, pak se bude letos vymírat ještě rychleji než za covidu, píšou Hospodářky. Tohle téma je v top nejvícu toho, co by se mělo do budoucna řešit, ale současně také v top nejmíňu toho, co se ve skutečnosti řeší. Stříbrná tsunami se už rozjela. Politici ale mají priority jen na čtyři roky dopředu, takže doporučuju se na budoucnost „tahle země JE pro starý“ připravit po svém.

-

FURIOSA RELOADED

Dlužno se vrátit k jedné věci z minula.

Furiosa: Už jsem ji viděl a je to tak, jak jsem předpokládal – kdyby ji Miller natočil jako dovětek rok dva po Fury Road, je to v cajku. Současně platí, že tenkrát chodili lidi ještě do kina – teď probíhá největší propad návštěvnosti v živé paměti a pro filmy bude muset být ještě o hodně hůř, než bude o trochu líp.

Stejně tak je fakt, že Furiosa to za girl boss filmy opravdu jen slízla, sama fakt není žádná Kapitánka Marvelová (ugh) a po většinu filmu dostává solidně do držky.

A za jednu věc klobouk dolů – z žádného jiného Mad Max filmu jsem neměl tak tísnivý vjem toho, jak strašně mizerná existence v jeho světě vlastně je. Když tam teď není mýtický hrdina, o něhož se člověk nakonec vždycky nějak opřel, jsou všichni zúčastnění v děsivé nahotě vystaveni decimující a všezahrnující bezvýchodnosti, neustávajícímu hurikánu bídy, kde nejsou žádné velké happy endy, neumírá se žádnou extra hrdinskou smrtí a každý den je na menu jen další kýbl dýmající šlichty zmaru.

Furiosa je neurotická úzkost převedená na stříbrné plátno: pořád dostáváš do tlamy, pořád sotva lezeš a pokud se ti nějakým nedopatřením podaří na chvilku vyhrát, můžeš se spolehnout, že při výstupu na stupně vítězů komicky zakopneš a rozbiješ si hubu.

-

Sebeovládání není totéž co sebekázeň. Jste-li svými vlastními pány, znamená to, že jste schopni nechat život, aby plynul skrze vás. Nepředstavuje pro vás žádné ohrožení, a proto mu nevzdorujete. Necháváte skrze sebe proudit nejistoty, které život přináší. Jste svými vlastními pány, protože nebojujete proti životu, který do vás chce vstoupit.
(Thomas Moore: A psal prstem do písku)

-

K ČETBĚ A POSLECHU

Doporučuju četbu knížky MANIAC od Benjamína Labatuta, autora Strašlivé závratě. Pokud se chcete nacítit na myšlenkové pochody matematika, jehož genialita se šílenstvím si plácají „high five“ a napěchované halucinogeny spolu hrají osmirozměrné pexeso, tahle knížka vás do toho mindsetu dostane.

Tady je moje hypotéza o tom, že dabing je pěkný humus a pro všechny z nás by bylo lepší, kdybychom jej jednou provždy vymazali z našeho kulturního dědictví a začali filmy plošně titulkovat jako vyspělejší civilizace na sever od nás.

Vydavatelství OneHotBook vydalo audioverzi knížky mého táty Cejch. „Sem tam mě pro kritické postoje k nekritickému českému vlastenectví berou jako germanofila. Ale není to tak. Spousta Němců mi jde na nervy stejně jako spousta Čechů. Napsal jsem ale o pohraničí, že my Češi jsme po odsunu Němců z toho vypiplaného kousku země dokázali udělat jen trosky. Napsal jsem to nerad – ale byl jste tam někdy?“ – z rozhovoru k prvnímu vydání (1992)

-

DEKOMPREVERSUM

Sledování finální sezóny naší civilizace s kýblem popcornu na klíně: Prank na gangstery v hoodu, mrtvý Hollywood a další radosti jara

Cesta (zdaleka ne tak) pustým lesem: Vesnice pod sněhem. Životy bez traumat. Poslední úplňky. Drogy.

Tvoř, nebo umři: Cowboy Bebop & proč stojí nové filmy za starou belu

Harley-Davidson v kráteru Tycho: Soukromé armády. Zlaté kalhoty. Glam rock. Falzet. Ufouni.

Endurance. Aneb proč si psát deník: „Když udeří katastrofa, modlete se za Shackletona.“

Tady na vás čekají další epizody Dekomprese: vaší centrály pro snížení tlaku okolního prostředí. Díky za čtení - pokud se vám Dekomprese líbí, dejte o ní vědět kamarádům. Aby vám nezahučela do spamu, přidejte si adresu dekomprese@substack.com do adresáře.